Pravděpodobně také sledujete, co se děje na pomezí Turecka a Sýrie. Nechci se pouštět do rozborů zahraniční politiky. Nejsem v té věci znalcem a těžko soudit, kam se tenhle spor v budoucnosti posune. Ale faktem je, že zatímco před rokem byli Kurdové vítaným spojencem v boji proti Islámskému státu, teď jsou hozeni přes palubu. To se mi fakt nelíbí.

 

Vzpomněl jsem si na rozhovor, který jsem tady na Žižkově vedl zhruba před dvěma lety. Na tramvajové zastávce Lipanská jsem si kupoval kebab. Prodavač měl na rukávu trička českou vlajku a na druhém pro mě zcela neznámou. Ptal jsem se jej, oč jde. Začal mi vysvětlovat, že je to vlajka Kurdů. Že jsou národem bez vlastního státu a že on sám Kurdem je.

 

V pátek jsem si tyhle věci spojil a říkal si, že když jej máme tady na Žižkově, chtěl bych se s ním trochu více poznat. Před chvílí dorazil na radnici i se zástupcem kurdské menšiny v ČR a jako dárek mi přinesli onu kurdskou vlajku. Kurdů žije v ČR kolem pěti set. Oba pánové mi vyprávěli, jak se zrovna oni ocitli u nás.

 

Prvním z nich je Abdulelah Khalaf. Před 30 lety přišel do Československa studovat medicínu a dnes je primářem dialyzačního střediska. Druhým je Azad Hussein, který tu bydlí patnáct let a má onen stánek s kebabem, kde všichni nosí trička s dvěma vlajkami. Proč tam má tu kurdskou vlajku, tomu asi každý rozumí. A tu českou si tam dal prý jako poděkování, že tu s námi může být.