17. listopad má mezi státními svátky specifické postavení. Je jediný, kdy si připomínáme události, které většina z nás skutečně zažila.

 

Byl jsem tehdy školákem a chodil jsem na Jiřího z Poděbrad. Měli jsme úžasnou paní učitelku Hrdinovou. 17. listopad roku 1989 byl pátek. V pondělí šli všichni do práce a do školy. Hodně lidí si stále nebylo jistých, zda je dobrý nápad pustit si pusu na špacír. Naše paní učitelka ale měla jasno. I když jsme byly sotva desetileté děti, ochotně nám vysvětlovala, co se děje. O výtvarné výchově jsme na balicí papír malovali veliké plakáty s pozvánkami na demonstrace. A o tělocviku jsme běhali kolem Jiřáku a vylepovali, kde se dalo.

 

Dnes jsme byli s dětmi na Národní třídě. Ty starší dobře chápou. Jen tříletý Šimon se ptal, zda už slavíme Vánoce