Září


V ulicích Prahy 3 se setkáváme s řadou pamětních desek a pomníčků, které připomínají hrdinství místních obyvatel a vojáků ve válečných konfliktech. Většinou jde o připomínku událostí z druhé světové války.
Někteří by mohli lehce nabýt dojmu, že dnešní války se nás netýkají. Že hrdinové dnes nejsou a je to věc historie. Jednou mi jeden malý kluk vyprávěl, že takovým hrdinou se už ani nejde stát. Proto mi připadá důležité připomínat i hrdiny dneška. Asi před hodinou byla v Kubelíkově ulici odhalena pamětní deska Jiřímu Schamsovi, který byl příslušníkem Útvaru speciálních operací Vojenské policie Armády České republiky.

Jiří Schams byl těžce zraněn sebevražedným útočníkem během mise ISAF v Afghánistánu v roce 2008. Po tomto útoku zůstal několik měsíců v kómatu. Střepina, která mu zůstala v hlavě, mu těžce poškodila mozek a upoutala ho na invalidní vozík. Zemřel v lednu 2015 ve věku 42 let.

Na internetu lze najít řadu článků popisujících jeho život i samotný incident v Afghánistánu. Jiří Schams byl naším sousedem, bydlel kousek od Jiřáku. V mnoha věcech by pro nás mohl být inspirací a vzorem.

Říká se, že státu, který si nepřipomíná své hrdiny, se jednou může stát, že je ve svých řadách nenajde, když je pak opravdu potřebuje.


Před časem mi nějaký internetový stratég chtěl poradit. Prý nemám psát tak dlouhé texty, aby je vůbec někdo četl. A taky bych měl občas ukázat něco osobního. Třeba fotku s rodinou. To první mi nejde. Ale druhou radu si pro dnešek beru srdci. Tohle trochu osobní je :-).

Našemu nejstaršímu potomkovi bylo dvanáct. Doma jsme si řekli, že bychom mu mohli založit účet v bance. Chodilo by mu tam kapesné a v obchodě by mohl platit mobilem. Přeci jen se mu snažíme vštípit nějaké finanční kompetence a vlastní účet k nim patří. Ostatně já měl v jeho věku taky vkladní knížku ve Spořitelně.

Všimli jste si, že když v bance objednáváte novou službu, podepisujete se taky pod nenápadné prohlášení, že vy či žádný váš příbuzný není politicky exponovanou osobou? Napadlo vás, co by se stalo, kdybyste byli? My jsme to společně s Mikulášem vyzkoušeli. Zapřít tátu starostu nemohl :-).

Pánovi na přepážce lehce ztuhnul úsměv. Normálně dokáže zřídit dětské konto do třiceti minut, jenže tady mu bylo jasné, že to tak hladké nebude. V rámci boje proti korupci se zřízení takového účtu schvaluje až u vedení banky. Chtějí k tomu hromadu papírů, protože banka prý musí uvážit, zda takového klienta vůbec chce.

Evidentně se takové účty nezakládají často a na počkání to rozhodně nejde. Proto museli nejprve pátrat, co je třeba dodat a mezi tím jsem si měl připravovat výpisy z účtu, dokumenty dokazující, odkud mi chodí peníze, kolik mám peněz, jaké mám nemovitosti a kde jsem na ně vydělal. Také se prý budou zajímat o společnosti, kde jsem angažovaný a jejich daňová přiznání za poslední roky. Tohle všechno kvůli Mikulášovu účtu na kapesné?

Dovolil jsem si namítnout, že málokdo zná moje majetkové poměry tak dobře jako Raiffeisenbank. Ostatně klientem jsem od roku 98, kdy se ještě jmenovala Expandia. Byl to pokrokový bankovní ústav, který si velmi zakládal na faktu, že byl první internetovou bankou v republice. Taková progresivita mi tehdy jako osmnáctiletému klukovi na prahu podnikatelské dráhy imponovala.

Nicméně zpátky do současnosti. Založení účtu pro našeho potomka se nepovedlo ani měsíc od první návštěvy na pobočce. Bankovní ústav si sice mezi tím promyslel, co přesně bude potřebovat ke zvážení korupčních rizik spojených s naším Mikulášem, ale ani po dodání všech mých výplatních pásek za poslední rok, všech výpisů z katastru nemovitostí a obsáhlého čestného prohlášení o majetku rodiny se nerozhodl, zda našeho kluka mezi svými klienty chtějí. Máme za sebou čtyři návštěvy na pobočce, pravidelně si voláme a mailujeme. Pro banku je to hrozně složité rozhodování. Přesně zítra završíme zmíněný měsíc.

Víte, za ty tři roky, co jsem součástí komunální politiky, jsem si už na veřejnou kontrolu zvyknul. Ostatně každoročně musím podávat přiznání, co jsem si pořídil, kolik jsem vydělal a nebo naopak pokud bych si někde půjčil. Taková jsou pravidla hry a věděl jsem o nich, když jsem kandidoval na starostu. Přesto si kladu otázku, zda je tohle ta správná cesta, jak v naší zemi zatočíme s korupcí. Mikuláše vstup do bankovního světa trochu zaskočil. Prý ta hotovost není zase tak špatná věc  :-).


Tohle je Simon Cheng z Hong Kongu. Byl zvyklý na svobodu jako my. Vystudoval v Evropě a po návratu si našel dobrou práci na britském generálním konzulátu.
Jenže jak Čína v Hong Kongu přitvrzovala, dostal se do hledáčku policie. Simon byl obviněn z organizace protivládních protestů a na čas uvězněn. V současnosti získal azyl v Británii a hongkongská policie na něj vydala zatykač. Domů se už možná nikdy nepodívá.
Simon je v Praze na pozvání naší radnice. Včera vystoupil na jednání Zastupitelstva Prahy 3, kolegové s ním uspořádali veřejnou debatu v KC Vozovna a teď jsme si spolu dali pivo U Vystřelenýho oka. Zítra ho čekají další debaty. Simon nám všem může zprostředkovat zkušenost, jak rychle můžeme přijít o to, co už třicet let po revoluci považujeme za samozřejmost. Není to samozřejmost.



Máme u nás na úřadě nového kolegu. Dělá jako robot. Vážně.
Městská část mimo jiné zajišťuje i celkem velký objem státní správy. Úředníci tak musí pracovat s aplikacemi, které vznikly "mimo náš barák" a nemáme velkou šanci ovlivnit jejich podobu.

A často je to pro zlost. Zadávání či čerpání dat z některých databází zabírá neúměrné množství času. U řady z nich vývoj zaspal dobu. Třeba když se má sestavit adresář s tisícovkou příjemců, není k dispozici pohodlný export dat, ale musí tisíckrát kliknout. Nebo někdy je třeba pracovat s dvěma aplikacemi současně a data se otrocky přepisují z jedné do druhé takřka ručně. Když vezmeme v úvahu objem korespondence, které vybavuje například Odbor dopravy v souvislosti s přestupky, je to činnost pro několik lidí na plný úvazek. A to pak nejde jen o efektivitu, ale taky o to, že na takovou monotónní práci se dneska špatně shání lidi.

Takže právě na takovéhle věci tu máme první měsíc svého robota. Má svoje uživatelské jméno v síti jako každý jiný zaměstnanec, vlastní (virtualizovaný) počítač a v některých přejatých aplikacích zpracovává rutinní agendu jako protřelý úředník. Dovede připravit podklady, sumarizovat data či rozesílat korespondenci. Jeho směna má 24 hodin denně, dělá práci, kterou nikdo dělat nechce a periodicky posílá hromadné exporty s dokonale zpracovanými daty. Náklady na provoz jsou oproti lidské síle zlomkové, podle úřadu jsme tak ušetřili práci zhruba dvou lidí.

Řešení robotizace je založené na britské technologii Blue Prism. Společnosti NEOOPS a Hypera, které pro nás celé řešení vyvinuly, potvrdily, že doposud podobné technologie zaváděly výlučně v komerční sféře a jsme první úřad, který se vydal touto cestou.

A pak je tady ještě jedna důležitá věc. Obvykle se s takovými inovacemi chlubí politici. Co všechno prosadili a zařídili. Jenže tuhle cestu si u nás prošlapali sami úředníci, kterým ten systém lezl na nervy. Prvotní nápad sice přišel od kolegy Pavla Dobeše, ale vývoj i odladění zajistil náš pan tajemník společně s úředníky z Odboru dopravy a Odboru IT. Politikům robota představili jako hotovou věc. Tedy ani já na tom nemám žádnou zásluhu - když úřad takhle funguje, paradoxně mě to těší dvojnásob.

Robotizace není univerzální recept, ale na některou práci je prostě šikovných lidí škoda.


Po karanténách a po dovolených obnovujeme pravidelná setkání se starostou. Přijďte, než to zakážou :-).


Tohle je rozestavěné sídlo Ústavu pro studium totalitních režimů. Torzo domu je tady už bezmála čtyři roky opuštěné a zabalené jako obrovský zapomenutý balík.

Nemám ambici hledat viníka zabrzděné rekonstrukce. Na tom projektu se od roku 2004 vystřídalo hned několik státních institucí, projektantů i manažerů. Pohledů na věc je celá řada. Ale zajímá mě, co bude dál. Kromě toho, že vypadá příšerně, jedná se taky o strategický pozemek pro naši těsně sousedící Viktorku.

V červenci jsem se dopisem obrátil na paní ministryni Schillerovou. Potřebujeme vědět, jaký tady má plán a co od ministerstva můžeme očekávat. Napsala mi celkem rychle. Ministerstvo financí se netají svojí neochotou rekonstrukci financovat. Paní ministryně se za budovu necítí odpovědna. Peníze nedá, vlastní plán co s budovou nemá. ÚSTR je sice organizační složka státu, ale současně je dnes trochu nechtěným dítětem.

Za čtyři roky jsem slyšel hrozně moc o tom, co se v minulosti pokazilo. Asi ano. Ale je třeba najít řešení. Míč je na straně státu a Babišova vláda se k tomu zjevně nemá.

Ve středu jsem psal o pomníčku, který tady připomíná zoufalý čin Ryszarda Siwiece. Stojí právě před torzem budovy. Společně s Ústavem pro studium totalitních režimů a Polským velvyslanectvím domlouváme přesun na nedaleké náměstí Winstona Churchilla. Bude to důstojnější místo.



Ryszard Siwiec je společným hrdinou Poláků i Čechů. Otec pěti dětí, magistr filosofie, bývalý voják a úředník se nedokázal smířit s invazí armád Varšavské smlouvy do Československa. Na protest se 8. září 1968 upálil během celostátních dožínek na varšavském "Stadiónu Desetiletí". Ačkoliv v tu chvíli bylo na stadionu prakticky celé vedení polské komunistické strany, diplomaté a přibližně sto tisíc diváků, všimla si jeho činu jen malá část přítomných. Proto se komunistům podařilo před veřejností jeho protest víceméně utajit. Teprve na jaře 1969 o něm odvysílala reportáž polská redakce Rádia Svobodná Evropa.

Asi víte, že po Ryszardovi Siwiecovi je pojmenována jedna z ulic Prahy 3. Jeho čin zde připomíná malý pomník, u kterého se každoročně zastavují představitelé Velvyslanectví Polské republiky. Květiny jsem přinesl za všechny obyvatele Prahy 3.


Zobrazit vše