Včera jsme na radnici opět po půl roce vyvěsili běloruskou vlajku. Je to šest měsíců od prezidentských voleb a v situaci, kdy se v téhle zemi dodnes zavírají lidé za to, že demonstrují. Pročítal jsem pak různé komentáře na internetu a zase jsme si vysloužili pár výtek ve smyslu, proč se jako samospráva a komunální politici montujeme do zahraniční politiky.
Takže si tady odložím pár řádek proč. Nejsem žádným velkým pamětníkem, ale na dobu před rokem 89 si celkem dobře vzpomínám. Bylo mi deset let. Pro naši rodinu byla západní hranice takřka neprostupnou zdí, přesto jsme hltali všechno, co k nám skrz tuto zeď proniklo. Dodnes si pamatuji táhlé pískání rušiček během vysílání Svobodné Evropy. Paradoxně to poslech ještě více zatraktivňovalo. O co více nám přišel absurdní vývoj v Československu, o to více jsme si vážili toho, že v tom nejsme sami.
Proto chceme říci, že fandíme lidem z Běloruska při hledání jejich cesty ke skutečné demokracii. I takováto symbolická podpora vyjádřená přes státní hranice je pro řadu z nich důležitá a pomáhá jejich odhodlání se nevzdávat. Současně tak vyjadřujeme sounáležitost všem Bělorusům, kteří žijí mezi námi v České republice.
Naše vláda by měla učinit kroky na podporu běloruské opozice a zasazovat se o ochranu lidských práv i na úrovni Evropské unie. Myslím si totiž, že jako země, která má s totalitní vládou i vlivem Moskvy dlouholeté zkušenosti, to dlužíme nejenom Bělorusům, ale i sami sobě.